top of page

Zájem o malování ve mně probouzela matka. Ukazovala mi výtvarné publikace a mě poutalo, jak zajímavě lze vyjádřit a přetvořit skutečný svět. Zkoušel jsem malovat sám, kopíroval jsem naše i světové malíře. Gogh mě dojímal takovou upřímnou zpovědí, ale to si uvědomuji až teď. Na výtvarnou školu jsem se nedostal. Studoval jsem na universitě v Ústí nad Labem výtvarnou výchovu a zde jsem poznal vynikajícího učitele, kterým byl ak. mal. Miroslav Prošek. Ten mě uvedl do tajů techniky malby a probouzel můj vztah k malířství. Vyznávali jsme hlavně Šímu, Medka, Muziku, Miroa, Klee a Picassa. Už na studiích jsem projevoval lyrické sklony, určitou básnivost. Zpočátku jsem se vzhlédl v surrealismu Muzikově, Ernstově, pak jsem začal tíhnout k tradici Šimkovské poetické malby.

21.jpg
1.jpg
26-1.jpg

V současné době vycházím z ohromění nad vnímaním přírody jako celku i jejích detailů. Jedná se o úzas z existence, o ustrnutí v okamžiku, o vnitřní zření. To vše se pak otiskne v srdci. Snažím se vytvářet obrazy, které by člověk přehlédl najednou a postupně byl vtažen ke čtení případných detailů. Vytvářím tajemné prostory, prázdná místa, kde by se člověk citíl štastně. Všemu napomáhá i barevnost většinou monochronní s drobnými barevnými akcenty. Když maluji, mám pocit, jako by vzácný motýl poletoval, když maluji, jako bych na tomto světě chvíli nebyl, anebo byl v jiném vnitřním světě. Krása vzniká jen zcela ponenáhlu, když se vnitřní bytí odhaluje. Všechna skutečná krása je neuchopitelná, člověk si ji jedině může přiblížit láskou, tím, že se stane její součástí, že jedinou třpytící se kapku zachytí na dlani a pozoruje v jejím chvění odlesk slunce, měsíce a hvězd. Krása je na světě proto, aby se jí člověk snažil přiblížit tím, že k ní něco přidá. Vznikla a tak žije dál. Nevědomá květina mezi tisíci květy. Snažím se, aby moje obrazy byly pro diváka neznámým zázrakem.

Mark Rothko říká: “Nejdůležitějším nástrojem, který si umělec utváří ustavičnou praxí, je víra v jeho schopnost dělat zázraky, když je jich zapotřebí. Obraz musí být zázrakem. V okamžiku, kdy je hotov, končí intimní vztah mezi tvorbou a tvůrcem. Tvůrce se stává vedlejším činitelem. Obraz musí být pro něho – stejně jako pro každého, kde se s ním setkává později – zjevením, neočekávaným a dosud neviděným řešením věčně důvěrné známé potřeby”.

bottom of page